Mezi ostatními vězni gulagu se lékaři těšili velké úctě. Nějaký zdravotník byl v každém táboře, často to ale byla jen zdravotní sestra nebo „felčar“, který měl (nebo neměl) nějaké zdravotní školení.
Slovo GULAG je akronym, znamená Glavnoje upravlenije lagerej, česky Hlavní správa táborů. Časem pak slovo „gulag“ označovalo nejen správu koncentračních táborů, ale i samotný sovětský systém otrocké práce v jeho nejrůznějších variantách: pracovní tábory, kárné tábory, kriminální, politické, ale i dětské trestné tábory. Represivní systém gulagu zahrnoval celý soubor procesů, kterým vězňové říkali „mlýnek na maso“: zatčení, vyšetřování, transport v nevytopených dobytčácích, nucenou práci, rozpad rodin, roky ve vyhnanství a často předčasnou a zbytečnou smrt. Zřizovány byly od roku 1918 pro odpůrce sovětské moci, ale i pro pachatele kriminálních činů, od 30. let v nich byli internovány zejména oběti politických čistek, ale i zemědělci odmítající kolektivizaci. Rozmístěny byly po celém území tehdy největší země světa.
Ruské archivy nebyly zpřístupněny, a tak dosud nikdo neví, kolik lidí tábory internovaly, ale za desítky let jejich existence (skončily až na začátku 60. let) jimi zcela jistě prošly desítky milionů lidí a několik milionů z nich se nikdy nevrátilo. Gulag byl primárně represivní systém, na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů ale představoval spíše zařízení produkující otrockou práci. Jeho hlavním úkolem byla těžba surovin a stavba náročných projektů, například Bělomořsko-baltského kanálu. Rozšiřování gulagu se nezastavilo ani během druhé světové války a vrcholu dosáhlo na začátku 50. let.
Vězni gulagu pracovali ve všech myslitelných odvětvích – od dřevorubectví přes hornictví, stavebnictví, zemědělství až po konstrukci letadel a děl. Výhodou pro vězně byla speciální dovednost či profese, kterou bylo možné v táboře uplatnit. Tradičně se velké úctě těšili lékaři, ale i studenti medicíny, kteří získávali pozice táborových lékařů či ošetřovatelů. Nějaký zdravotník byl v každém táboře, často to ale byla jen zdravotní sestra nebo „felčar“, který měl (nebo neměl) nějaké zdravotní školení. Pouze lékařský personál měl podobně jako anděl strážný moc vytáhnout vězně ze zimy a uložit ho v táborové nemocnici, kde ho mohli krmit a ošetřovat, aby se vrátil k životu. „Jedině lékař,“ napsal Varlam Šalamov, ruský spisovatel a dlouholetý vězeň gulagu, „má autoritu zachránit vězně, aby nemusel vycházet do bílé zimní mlhy k ledové kamenné tváři dolu na mnoho hodin denně.“ Někteří odsouzení byli doslova zachráněni díky několika slovům zdravotníka. Lvu Kopelevovi rozpálenému horečkou, zhublému na kostru a utýranému hladem udělala lékařka diagnózu – pelagra, střevní infekce a těžké podchlazení. V jejich táboře žádná nemocniční lůžka nebyla, a tak musel pěšky a pak dobytčákem putovat do jiného tábora, který nemocniční část měl. Cestu přežil a v nemocnici si připadal jako v ráji – mohl ležet v posteli, a dokonce dostal tři krajíčky černého chleba a příděl proti pelagře, tuřín a mrkev, droždí a hořčici na chleba! Oficiální dokumenty gulagu pečlivě popisují mimořádné příděly pro hospitalizované vězně. Je mezi nimi i cibule na odvrácení kurdějí a v duchu lidového léčitelství, i bobkový list. I kdyby ve skutečnosti ty mimořádné dávky obsahovaly jen trochu brambor nebo sušeného hrachu, byl to ve srovnání s obyčejnými příděly luxus.
Felčaři, ale i špičkoví specialisté
Americká historička Anne Applebaum ve své monografii o gulagu napsala: „Ne že by táboroví lékaři, ať už přívětiví, nebo lhostejní, vždycky měli potřebnou kvalifikaci. Nositelé tohoto titulu byli jak špičkoví moskevští specialisté, kteří si odpykávali tresty vězení, tak šarlatáni, kteří o medicíně nevěděli vůbec nic, ale byli ochotni tyto znalosti předstírat, aby dostali lepší práci. Kvalifikovaného zdravotnického personálu byl obrovský nedostatek, a tak vězni s lékařskou aprobací skoro vždy směli vykonávat lékařskou praxi, což byla výjimka ze všech pravidel gulagu.“
Vězňové bez ohledu na svoji skutečnou profesi proto dostávali školení na sestry a felčary, zpravidla velmi primitivní. Spisovatelka Jevgenija Ginzburgová se kvalifikovala na práci zdravotní sestry tak, že strávila několik dní v táborové nemocnici, kde se naučila přikládat baňky. Stát se zdravotníkem bylo výhodné, školení laiků mizerné a výsledky se daly předvídat. Izák Vogelfanger, kvalifikovaný chirurg, byl po svém nástupu do zaměstnání vězeňského lékaře v Sevurallagu překvapen, když zjistil, že místní felčar ošetřuje kurdějové boláky, tedy projevy onemocnění vyvolané nikoli infekcí, ale podvýživou, jódem. Mnoho pacientů zemřelo, protože jeho předchůdce, felčar, pacientům jako „všelék“ vstřikoval do žíly roztok obyčejného rafinovaného cukru. Nic takového nepřipadalo šéfům gulagu překvapivé, od náčelníků až po vězně všichni věděli, že zdravotnická péče je tu špatná.
I se všemi chybami, přestože lékaři byli úplatní, nemocniční oddělení špatně vybavená a léky vzácné, připadal život v nemocnici nebo na ošetřovně vězňům tak přitažlivý, že byli schopni nejen vyhrožovat nebo ubližovat lékařům, aby se tam dostali, ale i si sami úmyslně působit zranění. Trest za sebezmrzačení byl přitom vysoký, trestalo se jako sabotáž. Vězni se také pokoušeli vyvolat si infekci nebo dlouhodobou nemoc. Byli však i lékaři, kteří pacientům pomáhali najít způsoby sebepoškozování, a to nikoli v rozporu s etikou. Alexander Dolgun byl sice slabý a trpěl nezvladatelným průjmem, neměl však dost vysokou teplotu, aby to stačilo k uvolnění z práce. Když ale řekl táborovému lékaři, vzdělanému Lotyšovi, že je Američan, lékař se rozzářil. „Umíral jsem touhou najít někoho, s kým bych mohl mluvit anglicky,“ řekl a ukázal Dolgunovi, jak si infikovat říznutí. Byl z toho obrovský rudý bolák na paži, který přesvědčil strážné o vážnosti jeho onemocnění. Na svobodě by žádný lékař, který by u svého pacienta záměrně vyvolal nemoc, jistě nebyl pokládán za dobrého člověka. V táboře byl však takový lékař uctíván jako světec.
Kvalita lékařské péče v gulagu se ovšem velice různila. Některé větší nemocnice měly náležité vybavení, byl tam kvalifikovaný personál a léky. Například ústřední nemocnice v Magadanu byla známá tím, že má nejnovější přístroje a také v ní sloužili ti nejlepší věznění lékaři, často moskevští odborníci. Pacienty tvořili důstojníci NKVD nebo civilní zaměstnanci tábora, ale specialisté se tu a tam zabývali i některými šťastnějšími vězni. V menších nemocnicích byla situace chmurnější a lékaři tam obvykle nemohli zachovávat ani minimální zásady sterilnosti a čistoty. Nemocnice často nebyla víc než normální barák, ve kterém se nemocní prostě složili na obyčejné kavalce – někdy byli v postelích i po dvou – a dodávky léků byly minimální. Úmrtnost v malých nemocnicích byla mimořádně vysoká. Izák Vogelfanger býval hlavním táborovým chirurgem v jedné takové malé nemocnici v Sevurallagu. Příděly potravin tam byly značně nepostačující, k dispozici bylo velmi málo léků a denně byl svědkem mizerného zacházení s pacienty, kterému ani ze své pozice neměl šanci zabránit. „Jak jsem později zjistil, pacienti se po propuštění jen zřídka vraceli do práce. Byli přijímáni se znaky pokročilé podvýživy a většina jich v nemocnici umírala,“ vzpomínal na dobu strávenou v gulagu.
Směrnicí i proti švábům
Vinou nepříznivých klimatických podmínek, tělesného i psychického vyčerpání, zranění, hmyzu a nedostatečné výživy vězně nemoci pronásledovaly víceméně neustále. Mezi ty nejčastější patřily avitaminózy – scorbut a pelagra, průjmová onemocnění a tuberkulóza. Špína a přelidněnost ve většině táborů, přeplněné kavalce, záplavy vší a štěnic patřily k běžnému obrazu táborů. K zajištění chodu mašinérie ústřední správa táborů neustále sepisovala nejrůznější pokyny i pro oblast zdraví a hygieny, včetně směrnic pro boj s parazity. Zdravotnické inspekce rozhorleně hlásily, jak málo se v praxi dodržují. Například v roce 1940 inspektoři povolaní do novosibirského trestného tábora do hlášení napsali: „… mezi vězni je stoprocentní zavšivenost, v důsledku bídných zdravotnických podmínek je tam mnoho kožních chorob a břišních onemocnění… je z toho jasné, že nezdravé poměry v táboře jsou velmi nákladné.“
Zmíněná „nákladnost“ byla pro vedení dobře volený argument, upozorňoval na omezenou výtěžnost odsouzených kvůli nemocem. Základem sovětské ekonomiky bylo plnění plánu a právě tlak na plnění plánu hnal velitele táborů k dilematu. Na jedné straně přirozeně chtěli nemocné vyléčit, aby se mohli vrátit do práce. Na druhé straně nechtěli povzbuzovat „lenochy“. V praxi se to řešilo stanovováním hranice, někdy i velmi přesné, kolik vězňů smí být nemocných najednou a kolik se jich smí poslat do nemocnice. Proto ať byl skutečný počet trpících vězňů jakýkoli, lékaři měli povoleno poskytnout dny odpočinku od práce jen malému procentu z nich. Nízké počty těch, jimž bylo „dovoleno“ být nemocní, znamenaly, že lékaři byli vystaveni strašným protikladným tlakům. Mohli být pokáráni nebo i odsouzeni, pokud příliš mnoho nemocných vězňů zemřelo, protože je odmítli umístit do táborové nemocnice. Mohli je také ohrožovat násilnější a agresivnější příslušníci táborové elity, kteří chtěli být uvolněni z práce. Varlam Šalamov popsal případ lékaře, který pracoval v převážně zločineckém táboře v dole na Kolymě: „Byl to mladý doktor-vězeň. Táboroví úředníci mu při nástupu dali instrukce, ale žádnou radu. Kategoricky odmítal posílat zdravé vězně z dolů do nemocnice. Za měsíc ho zabili odmítnutí pacienti. V jeho těle bylo dvaapadesát bodných ran.“
Být lékařem v gulagu tedy bylo o něco lepší než vykonávat nejtěžší práce v dole nebo těžit dřevo v tajze, ale ne vždy to zaručovalo přežití.
Autor: Jana Jílková
Foto: archiv autorky, 123rf.com